Další, prosím...

Další, prosím...

Rozmazaný odraz nůžek se zlovětně zaleskne na rovné ploše zrcadla. Přikrčí se na stoličce a ramena vtáhne hluboko do bezpečí krémového ručníku. Trvá to věčnost, nakonec se nůžky prudce sevřou a mezi ostřím uvězní dlouhý kadeřavý pramen kaštanových vlasů. Sténavý zvuk pak nemilosrdně oddělí hebkou kadeř od těch ostatních. Jemně se snáší do bezpečí dívčího klína a na poslední chvíli uvízne v záhybu světlého ručníku. Ali se zachvěje a pomyslí si:

„ Bože, kam já chodím na ty hloupý nápady.“

Všechno začalo asi před týdnem, kdy požádala Dana, jestli by jí nezastříhl konečky vlasů. Důvodem byla dermatitida. Otravná choroba kůže, která se v letních měsících jen více zhoršovala. Kůže pálila jako divá a Ali jen těžko bojovala sama se sebou. Ve snaze vypadat dobře, trávila spoustu času v koupelně a opatrně rozčesávala své dlouhé vlasy pramínek po pramínku, aby ani trochu nezavadila ostrým zubem hřebenu o citlivou kůži.

Kámen úrazu nastal v okamžiku, kdy potřebovala vlasy zastřihnout. Kadeřnické procedury, jako mytí vlasů, česání a následná masáž pokožky nebo veškeré kosmetické přípravky jako tužidla a laky jí naháněly husí kůži. Ze salonu nikdy neodcházela sebevědomě krásná a odpočatá. Uháněla vždy nejkratší cestou domů, aby pokožku uklidnila zvýšenou dávkou antihistaminik.

Poprosit Dana, jí tedy přišlo jako celkem dobrý nápad, nebo minimálně jako menší zlo. Překvapilo jí, když velmi ochotně souhlasil a řekl prostě:

„OK. Proč ne, rád to udělám.“

„Ale víš jak?“, dotírala na něho, lehce zaskočená jeho rychlým souhlasem.

„No jasně, kdo se bojí nesmí do lesa.“, zasmál se uličnicky Dan a lehce jí cvrnknul do nosu. Tím ji ale jen více vyvedl z klidu.

Za dva dny domů s nadšením donesl holičcké nůžky a hned po příchodu se s nimi vytasil, nedomáhaje se teplé stravy, piva, polibku nebo masáže zad, jako obvykle. Ali tušila, že je zle.

„Tak kdy na to vlítnem?“, otázal se Dan hned po nedělním obědě. Ali s hrůzou zjistila, že už nemá v záloze připravenou vůbec, ale vůbec žádnou výmluvu. Zmohla se tedy jen na chabé:

„Ale jenom trošku, jo?“

„No, trošku, tak půl cenťáku jo? A když to bude úplně blbý, tak si skočíš do pánskýho, tam ti hlavu určitě mydlit nebudou.“ Ali uznala, že je to celkem rozumný a tím i pádný argument, tak hlesla:

„Tak jdem na to.“

Dál už bylo všechno v Danově režii. Do ložnice přivlekl kancelářskou židli nastavenou do nejvyšší polohy, hřeben a nůžky.

„Zlato, to nebudeš potřebovat.“, zatvářil se na oko pohoršeně a stáhl jí tričko. Stála tam v opraných džínsech a srdce jí bušilo jako školačce. Postavil se za ni a objal kolem pasu. Kousl ji do krku a usmíval se přitom jako ďáblík legračně pomrkávaje do zrcadla, před kterým oba stáli.

„Další, prosím.“

Ali se posadila. V tu chvíli jí na záda dosedl ručník a trochu schoval její nepřístojnou nahotu.

„Dej sem brýle.“, nastavil Dan ruku.

„Brýle?“, otočila se nechápavě. „Vždyť nic neuvidím.“

„No právě.“, rozesmál se Dan, když viděl jak vykulila oči. „Neboj, věř mi.“

Sundala si brýle a v tu ránu se ponořila do světa rozmazaných ploch a rozpitých kontur. Do světa, kde zachytit se není čeho, kde se padá a padá až do konce. Pocit nevyhnutelnosti ji podivně uklidnil a jí vyletělo z úst:

„Víš, co? Vem to jak chceš, hm? Já ti věřím.“

Od té chvíle už ze sebe nevydala ani hlásku. Nůžky se začaly zostra zakusovat do jejích vlasů a bez slitování je posílaly k zemi. Moc toho neviděla, ale klín plný rozverně zkroucených hádků jí dával tušit, že jen konečky to asi nebudou.

Dan se zaujetím stříhal, kmital kolem její hlavy, česal a dotýkal se tak jemně, že si připadala jako malé dítě. Bylo to tak uklidňující a jí v tu chvíli prvně přišla myšlenka, že ta koruna krásy, která byla posledních pár let alfou a omegou všeho, jsou jen obyčejné vlasy, které kdyžtak zase narostou.

Najednou nůžky ustaly v práci a přes tvář se jí snesla jako závoj lesklá opona vlasů.. Zaváhaly jen chvilku. Zakously se znovu a vytvořily krátkou ofinu.

„Tak, madam, hotovo.“

Zvedla k němu oči a její výraz se zdál trochu provinilý. Teď už se jí honilo hlavou, co vlastně uvidí, až si nasadí brýle a vrátí se tak do světa reality. Poklekl k ní mezi měkké, odstříhané chomáče a lehce políbil na tvář.

„No tak, neboj, Alíku.“

Sebrala veškerou odvahu a přes přísná skla brýlí se podívala na sebe. Dlouhé vlasy byly nenávratně pryč. Místo ní se na ni dívala jiná dívka, cizí rošťanda s krátkým mikádem.

„Bože, takhle krátké jsem to nikdy neměla.“, pronesla ostýchavě a lehce zčervenala při pohledu na svůj odhalený krk a obličej. Byl to zvláštní pocit, jako by byla opět nahá, přestože ručník stále ještě spočíval na jejích ramenech.

„Nelíbí?“, protáhl zklamaně Dan.

„Ale jo, já jen, je to dost velká změna a musím si na to zvyknout.“

„No, právě. Jsi úplně jiná ženská a sluší ti to moc a moc.“, zakřenil se Dan a vůbec neměl provinilý pocit, z toho, co provedl.

Ali se na sebe chodila do zrcadla tajně dívat celé odpoledne. Pozorovala svoji tvář a nacházela v ní to, co v závějích hebkých vlasů vůbec vidět nebylo. Jemná pleť, linie tváře, tolik podobná tváři jejího otce, její roztomilá málá ouška. Zkoušela na sebe dělat legrační obličeje a cítila se lehce, tak lehce:

„Nakonec to zas tak hloupý nápad nebyl, obyčejně mívám ještě praštěnější.“

Večer se stulila k Danovi do náruče a pod peřinou si užívala vřelého tepla jeho těla. Hladíl ji prsty po obnaženém krku a ona tiše předla jako kočka. Bylo to krásné a zároveň úplně nové. Nakonec se ještě osmělila zeptat:

„Prosím tě, můžeš mi říct, proč jsi mi ty vlasy nakonec zkrátil o tolik, když jsi mi chtěl původně zastřihnout jen konečky?“

„Tobě se to nelíbí.“, konstatoval suše Dan.

„Ale jo, líbí, to víš, že ano. Připadám si lehká jako pírko a napadlo mě, že příště bys to mohl vzít klidně ještě o maličko víc.“, řekla odhodlaně.

Dan zbystřil a posadil se na posteli.

„Víc? Ještě víc?“, zarazil se.

Otočil jí tváří k sobě a tiše pronesl:

„Já ty tvoje vlasy miloval, bylas jako moje malá mořská víla, zapletená do rybářských sítí, moje holčička, zranitelná princezna. Jenže když jsem viděl, že se trápíš, zkrátka, že tě sítě víc a víc svírají, jednoduše jsem je přestříhnul. Sama by ses k tomu nikdy neodhodlala.“

Ali se usmála:

„Ty jsi ale pako, ustříhneš mi to, co se ti na mě líbí?“

Udělal legrační grimasu a rozcuchal jí zbytek vlasů:

„No a co. Když budem chtít, tak zas narostou, ne? A v nejhorším případě?“, udělal dramatickou pauzu:

„Ti je zase ustříhnu.“