Pampeliška - Jak jsem potkal vílu

Vzpomínám si přesně na tu chvíli. Ležel jsem v trávě s rukama pod hlavou a pozoroval hebké beránky plující po obloze. Najednou jsem něco zaslechl. Znělo to jako cinknutí. Tiché a nesmělé, hodně blízko. Otočil jsem hlavu za tím neobvyklým zvukem, posadil se a poslouchal, ale nic dalšího se neozvalo. Bylo to zvláštní. Nakonec mi zvědavost nedala a já se za tím zazvoněním vypravil.

Cesta byla dlouhá. Vedla lesem, mezi stromy, kde jsem ve svých starých botách jen velmi těžko klopýtal, kolem klikatého potůčku a potom doprava. U krmelce nahoru a rovnou k rybníku. Udivilo mě, jak jsem na takovou dálku mohl cinknutí slyšet, ale v pohádkách je možné všechno.

Schoval jsem se do rákosí mezi zelené šlahouny a naslouchal ostražitě jako myška. Trpělivost se mi vyplatila a já ji tak mohl spatřit. Byla maličká jako dítě, bílá a měla dlouhé vlásky. Na nožičkách, místo botiček, bačkůrky z pampelišek a v ručkách zvláštní zvoneček, jehož sladký tón mě přilákal z odpočinku na louce až sem do tajné skrýše.

Z prvu jsem se neodvážil vyjít ven, abych to drobné stvoření nevyplašil a nezahnal. Zajímalo mě. Velmi. A také mě hřálo u srdce takovým zvláštním způsobem. Bylo krásné a zároveň nicotné, jako rosa, když si slunce poumývá ráno tváře po spinkání. Perla uvíznutá v zeleni, co s polednem se z rozevřených květů vytratí. Měl jsem pocit, že jsem jediný, kdo měl to štěstí jít za zvonečkem až sem a malou vílu spatřit. A to je vzácnost.

Pampeliška, jak jsem jí začal sám za sebe říkat, se rozhlédla a znovu opatrně zazvonila. Tentokrát to znělo ještě líbezněji než předtím. Trochu nešťastně se rozhlédla a zvoneček upustila do trávy. Posadila se vedle rybníčku mezi kvítka a kolínky si podepřela bradičku, tvář ustaranou. Ještě jednou se podívala na nebe k sluníčku a pak se jí začala ramínka otřásat tichým pláčem.

To už jsem se cítil ve svém tajném úkrytu nesvůj jako na trní. Rád bych víle pomohl, ale bál jsem se, že se poleká a zmizí. Nakonec jsem se rozhodl, že na ni nejdříve zkusím zavolat.

„Neplač maličká...“, zkusil jsem to jemně. Pampeliška se trochu polekaně rozhlédla, ale že by chtěla zmizet, se mi nezdálo, tak jsem něžně pokračoval: „Taková hezoučká víla by neměla být smutná, měla by se usmívat a dělat radost sluníčku, ne kropit trávu slzičkami, vždyť teprve před chvílí paprsky všem květinkám líčka od ranní rosy osušily. Víly nepláčou a Pampelišky teprve ne...“

„Ty mě znáš?“, podivila se holčička tichým hláskem a přestala ronit slzičky.

„Ne, neznám.“, odvětil jsem. „Pampeliška mě napadla úplně náhodou, tolik se mi líbily tvoje botičky, že první slovo, které mi přišlo na mysl, bylo právě pampeliška, tak jsem ti tak začal říkat.“

„A ty jsi neviditelný?“, vyptávala se dál maličká.

Musel jsem se usmát. Při tom vážném rozhovoru jsem úplně zapomněl, že ještě pořád sedím v tajné skrýši v rákosí.

„Ne, to nejsem, ale bál jsem se, abych tě nevystrašil a proto jsem se raději schoval.“, odpověděl jsem pravdivě.

„Jsi tak strašidelný, nebo ošklivý, nebo...“, najednou nebyla k zastavení.

„Dost.“, snažil jsem se ji se smíchem zarazit. „Nejsem strašidlo, ani nic jiného, jsem jen o hodně větší než ty. Slyšel jsem tvůj zvoneček a došel za ním až sem. Schoval jsem se a když jsem viděl, jak jsi drobounká, raději jsem zůstal ukrytý, abych tě nepolekal. Kdybys nezačala plakat, neodvážil bych se nahlas ani dýchat, natož na tebe promluvit.“, dovyprávěl jsem celý příběh.

„Chci tě vidět a slibuju, že neuteču, že se neleknu.“, rozhodla odvážně maličká.

Rozhrnul jsem rákosí a vyšel za Pampeliškou na břeh rybníčku.

Víla vykulila očka: „Ty jsi obr?“

„Možná, jak se to vezme, pro tebe určitě.“, začervenal jsem se. „Rád chodím za náš dům na louku a pozoruju obláčky. Čtu knížky, někdy na sluníčku usnu a pak se mi zdají ty nejkrásnější, trávou voňavé, sny. Ale jinak jsem úplně obyčejný kluk.“, snažil jsem se Pampelišce představit. „A teď mi řekni, proč jsi tak plakala?“

„Plakala, protože se mi stalo hrozitánské neštěstí.“, řekla smutně a já se začal bát, že začne znovu nabírat k pláči.

„Neštěstí?“, otázal jsem se.

„Ano.“, pokývala vážně hlavičkou. „Rozbil se mi totiž zvoneček“.