Pampeliška - Kamarádi z hnízda

Vzal jsem Poetův tlumok, samými rozpaky ho nechal ležet na zemi. Pampeliška ke mně vztáhla drobné, bílé ručky, přikrčil jsem se k ní a dříve než jsem ji zvedl do náruči, přitiskla se k mé tváři drobným nosíkem. Jemně odhrnula pramen vlasů ze spánku a do ucha mi zašeptala:

„Děkuji.“

To slůvko bylo tiché, jako spící vodní hladina brzy po ránu, a přece se neslo celým mým tělem, vibrovalo stokrát nevyřčenou ozvěnou, až někam k srdci, schovaném v záhybech plátna mé bílé košile. Dotkl jsem se bázlivými prsty bačkůrek té maličké. Žluté kvítky, jeden vedle druhého, trpělivě čekaly, až uplyne předem vyměřený čas, který navždy krutě rozdělí nejen je, ale i mě a vílu. Nevím, jestli jsem si více přál utěšit sám sebe, nebo Pampelišku. Naléhavé věty se draly na povrch jako hebké kapky medu lesních včel:

„Mám tě rád, má malá vílo, a nedopustím, aby se ti stalo něco zlého. Napadlo tě, že zvoneček vůbec nemusí být rozbitý? Co když ti měl pouze přivolat pomoc, a ne tě přímo zachránit. Co když jsem tím, kdo ti pomůže, právě já?“

Musel jsem to říct právě tak, jak jsem to cítil. A dodnes nevím, kde se tolik odvahy a síly ve mě nasbíralo, vždyť nikdy předtím jsem neučinil žádnou pořádnou a užitečnou věc. Často jsem se toulal ve svém vlastním světě plném přírody a v sedlech krásných hřebců prožíval neskutečná dobrodružství při čtení starých knížek na mé oblíbené, sluncem zalité, louce.

Neměl jsem ani kamarády, se kterými bych sdílel chlapecké lumpárny a radosti. Byl jsem sám a do této chvíle mi to ani nevadilo. Až Pampeliška mě něžným kouzlem proměnila a ukázala mi, že štěstí, když se o něj je s kým podělit, je mnohem větší a bolest a starosti se naopak zmenší až zmizí docela.

Víla nad mými slůvky chvilku přemýšlela. Byla vážná a krabatila čelíčko jak myšlenky, modré, houpavé vlnky, proudily její malou hlavičkou. Nesmělý úsměv se jí začal vkrádat na ústa a pomalu se rozléval po bleďounké tváři. Zdálo se, že je jí líp, protože mi věří. Pochopila, že ať už jsou věci jaké jsou, já udělám vše, co budu moci, abych zahnal trápení a zachránil tak nejen ji, ale i krásné přátelství, které mezi námi nečekaně vyrašilo jako jarní poupě.

„Tak pojď, půjdeme najít žabáka, než nám po svých dohopsá až na západ,“ zasmál jsem se a byl jsem rád, že Poeta byl před pár minutami hodně daleko. A nejen proto, že bych se červenal jako on po setkání se slečnou Muchomůrkou. Krásné poznání sladce chutnajícího souznění jsem měl stále na jazyku a rozpouštěl jej pomalu a opatrně jako karamelku nečekaně nalezenou v kapse.

Vnímal jsem opojnou vůni jehličí, která se s každým krokem zdála blíž, útočila na můj nos a příjemně mě unášela dále než jsem byl. Přestože jsem nesl naše věci i maličkou a měl tak obě ruce plné, cítil jsem se lehký, téměř nesvázaný se zemí a kyprou půdou, která tlumila můj váhavý krok a jako po koberci mě vedla pěšinkou až do lesa.

Kousek před sebou jsem zahlédl Poetu. Seděl na cestě, sem tam poposkočil a já si myslel, že je nervózní z toho čekání na mě a Pampelišku. Díval se nahoru do koruny stromu a zase pozoroval něco na zemi. To nebude jen tak. Zrychlil jsem a hned jak mě žabál zahlédl, oddechl si:

„No to je dost, že jste tady,

v žaludku jim kručí hlady.“

Nerozuměl jsem, proč dělá takový povyk kvůli opožděné svačině a začal jsem se na něj zase zlobit. Podal jsem mu batoh a myslel si, ať pukne, nenasyta. On ale zelený prstík namířil do koruny stromu a cosi mi začal ukazovat. Nejprve jsem nic neviděl, až když mé oči přivykly všiml jsem si, že se tam něco hýbe. Nahoře ve větvích, dobře ukryté, bylo ptačí hnízdo.

Po zemi se povalovaly drobné bílé střípky, zbytky prasklých skořápek, jak se písklátka vylíhla. Otočil jsem se a chtěl ptáčata ukázat i Pampelišce. Víla klečela v měkkém mechu u zapomenutého vajíčka. Sáhl jsem na něj, ale bylo už studené, nepozorní ptáčci je při hašteření z hnízda shodili.

„Je pozdě maličká,“ řekl jsem a pocítil jsem lítost nad písklátkem, které se z posledního vajíčka nevylíhne a nikdy nepozná voňavý les ani modrou oblohu.

„Ptáčci v hnízdě jsou tu samotní a mají hlad, alespoň o ty se postaráme, tomuhle vajíčku už nepomůžeš.

Pampeliška se na mě podívala a přes všechny mé řeči vzala bílé nic do dlaní. Vajíčko tam přesně sedlo jako do hnízdečka, které bylo místo z trávy a klacíků upleteno z drobných vílích ruček. Pak začala na skořápku dýchat. Nejdřív hezky opatrně, jako letní vánek prohánějící se nad polem a potom trochu víc. Tváře jí malounko zrůžověly soustředěním. Prstíky ještě více ovinula kolem hladké skořápky, aby vajíčko hezky zahřála.

Naše počínání přilákalo zvědavého žabáka, který doslova valil oči. Měl je obrovské jako míčky a v okamžiku, kdy křehká skořápka nevydržela a praskla, mu málem vypadly. Bílé kousky padaly na zem a z vílího hnízdečka vystrčilo hlavu neopeřené ptáčátko. Drobné chmýříčko na hlavičce mělo trochu vlhké a tak se schoulilo a snažilo se zahřát znovu nalezenou péčí a láskou malé víly.

„Pojďte, musíme ho vrátit k ostatním,“ usmála se malá Pampeliška a předala mi ptáčka. Byl jako hadrový a já měl jsem strach, zda mu mé velké prsty neublíží, proto jsem ho jen malíčkem po hlavičce pohladil a hned vsunul do kapsy na košili, abych měl volné ruce až polezu do koruny stromu.

Žabák neřekl ani slovo a začal se chovat velmi prakticky. Z tlumoku vylovil všechny mouchy a tři zabalil mě, abych měl ptáčkům dát co jíst. Zbývající dvě hned vykutálený Poeta položil na lepkavý jazyk a slupnul, možná ze strachu, aby na něj vůbec zbylo. Co kdybychom cestou potkali další hladové ptáčky?

Poklekl jsem do trávy a nechal Pampelišku s ptáčkem rozloučit. Maličká z botiček odlomila jeden květ a vsunula ho k ptáčkovi do kapsy:

„Žlutá je barvou sluníčka, můj kvítek tě bude hřát. Až vyrosteš, budeš hezky zpívat a těšit nejen lidi, ale i zvířátka a víly. Ráda jsem tě poznala, můj maličký.“