Pampeliška - Sukně slečny Muchomůrky

Žabák se mlsně olízl a rychle pochytal omámenou svačinu zpátky do tlumoku. S úlevou jsem si vzpomněl na tvarohovou buchtu, kterou jsem měl stále ještě v kapse. Vzal jsem si ji na louku, kdyby mě přepadl ukrutný hlad při lenošení v trávě. Teď jsem byl za to velmi rád. Představa bzučící potravy mě děsila.

Poetův a můj hlad během cesty byl zažehnán. Co ale jí takové maličké, pampeliščí víly? Žijí pouze ze slunečního svitu, nebo sbírají jako pilné včelky na kytičkách sladký nektar?

„Co máme vzít, Pampeliško, pro tebe?“ otázal jsem se děvčátka.

Víla se shýbla do trávy a sebrala ten největší lístek co našla. Zručně ho v ručkách svinula do kornoutku a opatrně začala rozhrnovat okvětní plátky kytiček. V poupátcích se sem tam ještě našla zapomenutá kapička rosy, kterou sluníčko zapomnělo vysušit. Víla je slévala jednu po druhé do kornoutku z listí. Když byl naplněn až po okraj, půvabně ho druhým lístkem přikryla, aby se po cestě nevylil. Žabák pak nápoj uložil k mouchám do batůžku. Konečně jsme byli připraveni vydat se na cestu. Posadil jsem si Pampelišku na rameno, aby co nejvíce šetřila vílí botičky. Poeta s nákladem na zádech hopsal pohodlně vedle mě.

Cesta od rybníka až do pelíšku v maliní vedla přes celý les. Snad stihneme dojít na konec, než sluníčko zapadne za obzor. Věřil jsem, že pokud bylo ochotné pomoci malé víle poprvé, ani napodruhé jistě neodmítne. Poradí co s porouchaným zvonečkem, aby se Pampeliška proměnila na semínko dřív, než bude pozdě. Nechtěl jsem si připustit, že bych mohl o tak milé, kouzelné stvoření nadobro přijít. Maličká, i když byla v nouzi a bezbranná, dokázala svou dobrotou přilnout nejenom k srdci mému a žabákovu.

Měl jsem dojem že i příroda kolem nás se proměnila... Zelené klásky ochotně ustupovaly z cesty našim váhavým krokům, vlčí máky se nachově usmívaly, kamínky v trávě se leskly a blýskaly svátečně, jako perleťový náhrdelník na hrdle krásné dívky. I zpěv ptáčků byl sladší a zvonivější, než jak jsem si jej pamatoval dřív, z výletů na louku.

Všude, kam maličká vstoupila, se usídlil posvátný klid. Šikovný malíř by možná dokázal zachytit ten okamžik ve vějíři letních barev na veliké plátno. Kobaltově modrý rybníček s hradbou z rákosí. Světle zelenou trávu, ze které vykukuje nesmělá rumělka či žlutá, podle toho, jaká kytička tam právě roste. Žabákovu pestrou čepičku na pruhované hlavě a moje staré, prošlapané boty. Uprostřed spanilou panenku, bílou, jako chmýří pampelišek v zatím ještě žlutých bačkůrkách.

Ten obraz bych si pověsil do svého pokoje a střežil jako oko v hlavě. Ráno, až bych vstal z rozestlané postele a otevřel okno, aby sluníčko mohlo vejít dál, byla by tu v letmých tazích malířova štětce se mnou napořád. Vím, že bych se necítil tak sám, že by mi bylo dobře.

Jedinou vadou na kráse nádherného obrazu by byla kaluž bláta, která se tmavě rozlévala přes úzkou pěšinku jako obří kaňka. Na chvíli jsem zmírnil tempo a promýšlel, zda bude lepší bláto rovnou přeskočit, nebo pro jistotu obejít. Nakonec jsem zvolil bezpečnější variantu a zahnul do vysoké trávy. Nepozorný Poeta si kaluže všiml až v okamžiku, kdy do ní spadnul. Hnědé kapky se rozlétly na všechny strany. Jen tak tak jsem dokázal uchránit Pampelišku před nepříjemnou sprchou.

Žabák zavrávoral, jak ztratil pevnou půdu pod nohama, ale potom duchapřítomně sundal ze zad batoh a nesl ho louží v předních nožkách nad hlavou. Opatrně našlapoval, aby nezpůsobil další škodu. I tak připomínal spíše čerstvě vykopanou bramboru, než žábu.

„To si vypiješ, ty ničemo,“ ozvalo se z trávy u cesty. „Kam koukáš? Jediná blátivá louže na louce a ty do ní musíš skočit? Co skočit, vletět jako kazisvět,“ huboval nepříjemně ukřivděný hlásek dál.

Rozhlédl jsem se pečlivě, ale nikoho jsem neviděl. Až když jsem se sehnul nad zelené lístky, spatřil jsem slečnu Muchomůrku. Měla krásný červený klobouček s puntíky, ale předtím bílou sukničku, samý hnědý cákanec. Vypadala jako špindíra a tvářila se ještě hůř.

Postavil jsem maličkou na zem a vrátil se pro Poetu do bláta. Pomohl jsem mu vylézt a chystal se ho otřít kapesníkem. Žabák si ode mne vzal nabízený kapesník a odskákal provinile do trávy. Zastavil se před rozzlobenou Muchomůrkou, pokynul hlavičkou na pozdrav, pak začal čistit ze slečniny sukně jednu skvrnu za druhou. Houbička sklonila klobouček a zvědavě přihlížela jak blátivé šmouhy mizí, dokonce i hubovat přestala.

Poeta se činil tak dlouho, až suknička slečny Muchomůrky opět zářila čistotou. Teprve potom se začal do částečně ušpiněného kapesníčku utírat sám.

„Slečno, omlouvám se za způsobené potíže,

nevšiml jsem si, že ráčíte být poblíže.

Suknička vaše už je zase čistě bílá,

jako když chladná zima sněhu rozestýlá.“

Poetovy verše na slečnu Muchomůrku hluboce zapůsobily. Tvářičky měla růžové jako pivoňka a mile se usmívala. Ztěží jsem věřil, že před malou chvilkou, byla vzteky bez sebe. Žabák se s úklonou odvrátil a začal se chystat na další cestu. Kdoví jestli se slečna Muchomůrka zastyděla za své předchozí chování, každopádně natřásla sukničku a řekla Poetovi:

„Pane žabáku, promiňte mi mou hrubost. Nerada jsem vás urazila,“ omlouvala se houbička upřímně. „Včera jsem prala sukničku a byla jsem pyšná na to, jak krásně svítí čistotou, jak voní. Mrzí mě to.“ Pak sejmula z kloboučku tři nejhezčí puntíky a věnovala je Poetovi, jako dárek,  na čepičku.