Pampeliška - Trápení se zvonečkem

„Proč myslíš, že je rozbitý?“, podivil jsem se. „Vždyť jsem jeho cinknutí slyšel až na louce za domem, a to je odtud hodně daleko.“

„Je, musí být.“, trvala si na svém maličká. „Sluníčko přece nelže. Slíbilo mi, že když zazvoním, budu zachráněná, ale nejsem, jsem pořád tady a moc času mi nezbývá. Za chvilku mě vítr rozfouká a já už se nikdy zpátky nevrátím.“

„Počkej, vůbec tomu nerozumím, kam zpátky?“, nechápal jsem, o čem Pampeliška mluví. Pohladil jsem ji po vláskách a usadil hezky vedle sebe do trávy. Byl krásný den. Obloha svátečně vymetená, jak se beránci rozutekli neznámo kam, jen sluníčko trpělivě svítilo a možná tak trochu naslouchalo příběhu, který mi víla začala vyprávět.

„Před pár dny jsem byla ještě malinkatým semínkem. Do trávy jsem se měkce snesla na padáčku z chmýří a zavrtala do voňavé půdy. Tam jsem měla počkat než začnu hezky růst. Pořád se nic nedělo a mě začala být dlouhá chvíle. Potom se mi začalo stýskat po sluníčku...“, řekla provinile maličká.

Od rybníčku se k nám přibatolilo zvědavé hejno žab. Žabky poulily oči a špulily pusinky, nebyly zvyklé na tak zvláštní návštěvy. Ta největší, s pruhovanou hlavičkou, se střídavě dívala na Pampelišku a zase zpátky na mě. Zdálo se mi, že nad vyprávěním nevěřícně kroutí hlavou. Ale možná jsem si to jen namlouval. Copak žáby lidem rozumí?

„Mě se také někdy stýská po sluníčku“, odvětil jsem. „Na tom není nic špatného.“

Snažil jsem se rozehnat chmury, které se jí už zase usadily na tvářičce. Napadlo mě, kolik odpolední jsem musel prosedět za zavřeným oknem, protože sluníčko na obloze vystřídal chladivý déšť. Marně jsem vyhlížel hřejivé třásně, co mě jindy lechtaly na nose a hřály, nebo sukýnku z červánků, když se sluníčko chystalo jít spát.

„Byla jsem moc neposlušná a teď to mám. Každé správné semínko má sedět v hlíně a čekat, to dá rozum.“, řekla Pampeliška.

„Jenže když na hlínu spadla velká kapka rosy a slunce na ni zasvítilo, zem se na chviličku otevřela a já zvědavá proklouzla zpátky nahoru. Neuvědomila jsem si, že až sluníčko rosu vysuší, zem se zase zavře.“

Pampeliška se tvářila tak nešťastně, že mi jí bylo líto. Dříve, než jsem mohl něco odpovědět, nebo vílu utišit, ozvalo se:

„I pohleďme, jaká ty jsi smělá,

neposlouchat, řekni, to se dělá“?

Podíval jsem se vpravo na zvědavé hejno žab. Ta největší s pruhovanou hlavou předstoupila na pár kroků před ostatní a tvářila se velmi učeně. Alespoň bříško se jí samou moudrostí nadouvalo jako pouťový balónek. Víla skryla hlavu v dlaních a dala se do usedavého pláče. Nevím, zda se více polekala mluvícího žabáka nebo toho, co říkal.

Popadl mě vztek. Z nabubřelé troufalosti s jakou se žába zapojila do hovoru i z pocitu bezmoci, který na mě padl, když se malá rozplakala.

„Ty jedna ošklivá žábo!“, neudržel jsem se, jako by rýmující žába byla něčím samozřejmým, co běžně vidím každý den.

„Ty, ty, ty,... mluvíš.“, dodal jsem ohromeně.

Žabák se vychytrale usmál. Snad abych věřil, že se mi to všechno nezdálo, udělal legrační pukrle a zaveršoval znovu:

„Mluvím i veršuji, to je má parketa,

k Vašim službám, jsem žabák Poeta.“

Teď už i víla přestala plakat a opatrně pokukovala po tom zvláštním, pruhovaném tvorovi, který se nyní dmul pýchou, div že nepraskl. Uznávám, mluvící žába, to je vážně něco, ale i slušnost je hezkou vlastností. Lepší žába, která mlčí, než nevychovaná a mluvící. Vstupovat do cizího hovoru, děsit malou vílu? Takové chování bych si tedy vyprosil.

Než jsem stačil něco říct, Pampeliška vstala ze země a pomalými krůčky přistoupila k nadutému žabákovi. Vzala ho do dlaně a druhou ručkou něžně pohladila po zádech.

„Fííííííííííííí,“ žabák splaskl do původní velikosti, dokonce se začal tvářit celkem mile a sympaticky. Udivilo mě, jak k němu může být hodná a laskavá. Vždyť před malou chvílí ji celou  vyděsil a rozplakal.

„Dopověz ten příběh, prosím, třeba ti budu moci prokázat své služby.“, řekl smířlivě žabák Poeta. V ručkách malé víly dočista zapomněl na rýmy i na mizerné způsoby. Tak dobře mu u ní bylo.

Pampeliška vážně přikývla a pokračovala:

„ Když se půda zavřela a já nemohla zpátky, nenapadlo mě nic lepšího, než poprosit o pomoc sluníčko. Dobře znalo mé trápení. Každé zatoulané semínko se totiž změní na vílu. Ta je nejprve krásně žlutá jako květy pampelišek. Za pár chvil však začne bělat a jakmile jí zbělejí i bačkůrky, je s ní ámen. První větřík, spěchající kolem, ji roznese v náruči po kraji. Nikdy už se nevrátí, aby z ní mohla vyrůst živá květinka, sluníčkem hýčkaná a kvetoucí pro radost všech dětí.“

Teď už mi bylo jasné Pampeliščino veliké neštěstí. Dokonce i žabák seděl tiše jako pěna chápaje vážnost celé situace i slzy malé víly. Žluté jí zůstaly pouze bačkůrky, jinak byla bílá jako sníh.

„Sluníčko ti nepomohlo?“, zeptal jsem se.

„Pomohlo.“, odvětila maličká. „Bylo ještě docela nízko, dobře slyšelo můj pláč. Poslalo mi dolů zvoneček, ale cestou se asi rozbil. Prý když zazvoním, budu zachráněná. Zvonila jsem, pořádně, jak se sluší a patří. Místo záchrany mi přivolal tebe.“