Pampeliška - Žabí řeči

„Ukažte mi to zvláštní zařízení...,

hned řeknu vám, zda rozbité je, nebo není.“

Žabák začal znovu veršovat, vyskočil Pampelišce z dlaně a mlaskavým hopsáním se dostal až ke zvonečku v trávě. Jak cestou míjel skupinku žabek, pyšně dofoukl své bříško, aby dal najevo, že je žábou na pravém místě, nepostradatelnou, váženou a velmi důležitou. Nevím jak moc to žabky dokázaly ocenit. Otočily se a s nesouhlasným kvákáním naskákaly jedna po druhé zpátky do rybníka, až se po celé hladině rozlily obrovské kruhy.

Mezitím už Poeta pevně svíral nešťastný zvoneček v předních nožkách. Žabí nožičky jsou velmi zvláštní. Na každém prstě je drobná kulička a prstíky jsou k sobě pěkně pospojované plovacími blankami, že to vypadá, jako záclonky na okně.

Žasl jsem, jak žabák se zvonečkem obratně zachází. Čekal bych, že takové nožky budou dobré akorát tak do vody, ale Poeta zvoneček obracel šikovně ze všech stran, také dovnitř nezapomněl nahlédnout a cinkal ostošest.

„Já nevím.“, uzavřel konečně. „Zvoní, ale nečaruje, asi je rozbitý. Nejlepší bude, zeptat se rovnou sluníčka, jak ho opravit.“

To bylo na žabáka celkem moudré řešení, i mě napadlo něco podobného, ale on byl ve své úvaze rychlejší. Uvnitř mě zamrzelo, já sám chtěl přece víle pomoci. V zápětí jsem se zastyděl. Poeta není takový náfuka, jak se zpočátku zdálo, navíc je chytrý, nebo přinejmenším mazaný. Mohl by pomoci se záchranou Pampelišky. Víc hlav víc ví, rozhodl jsem se vzít ho na milost.

„Jsi hodný žabáčku, že mi chceš pomoci.“, hlesla Pampeliška. Tvářila se trochu nešťastně a klonila hlavičku jako květinka, které chybí životodárná vláha. Dočista tak byla smutná.

„Je to dobrý plán.“, zastal jsem se Poetova nápadu a vzal vílu za drobné ručičky. Pozvedla ke mně ustaraná očka a povzdechla si.

„U sluníčka se vše započalo.“ , přitakal žabák a mohutně kýval hlavou. „Kvák, je to tak.“ Nechápal, proč nikdo nejásá. Vždyť všechno tak chytře vymyslel.

Víla pustila mou ruku a rozeběhla se k Poetovi. Znovu ho tak hezky pohladila a vzala si od něj z nožek zvoneček. Naposledy zkusila zacinkat, a to tak silně, že všechny rostlinky překvapeně otočily kvítky.

„Sluníčko je vysoko na obloze, neuslyší volání malé víly.“, hlesla Pampeliška. „A ani jeden z vás, s ním mluvit neumíte, to je jen výsadou lučních kvítků, listí na stromech, načechraných obláčků a vody, která z nich občas kape. Také rosa rozmlouvá se sluníčkem, modré nebe a motýlci, které hladí po barevných křídlech a po vánku jim posílá pěkné pozdravení.“, dokončila maličká.

Nevím jak Poeta, ale já si připadal úplně bezradný. Ještě před malou chvílí se všechno zdálo tak jasné a jednoduché, ale teď jsme se ocitli zase na začátku. S otázkou v očích jsem pohlédl na žabáka, který se rozhodně nezdál zaskočený. Bedlivě sledoval oblohu od místa, kde sluníčko ráno vstávalo až po západ. Legračně natahoval krček a zadní nožky, jak se snažil dohlédnout až na konec jeho každodenní cesty do rozestlaných, pruhovaných peřin z maliní.

„Já našel jsem vhodné řešení,

a hlavu vám na to můžu dát,

vydat se na cestu lesní zelení,

dojít za slunkem až na západ.

Až bude hlavu ukládat k spánku,

z oblohy sejde dolů po špičkách,

víla mu vzkaz pošle po červánku,

že zvoneček opraví, nemám strach.“

Pohlédli jsme na sebe s Pampeliškou, usmáli se a kývli na znamení, že je to moc dobrý nápad. Vydáme se na cestu. K večeru, když sluníčko schází z oblohy, je nízko, jako když ráno vstává. Možná bude stačit jenom hlasitěji zavolat. Určitě svou pomoc neodmítne a poradí co s porouchaným zvonkem.

Chtěli jsme s vílou žabáka pochválit, ale ten už hopsal kamsi k rybníku. Že by odešel a ani se nerozloučil? Je to zvláštní patron tenhle Poeta. Pyšný, hrdý, důležitý, rovněž chytrý a ochotný pomoci. Někdy je samý rým, jindy odpoví jen tak, aby se neřeklo. Doufal jsem, že se vrátí. Rád bych zachránil malou vílu a žabák už prokázal, že umí být hodně užitečný. Taky bych ho chtěl více poznat a možná přijít na kloub tajemstvím, která v sobě skrývá.

Z myšlenek mě vytrhlo mlaskání, jak žabák skákal zpátky k nám. To tedy bylo, děti, něco. Na zádech měl obrovský batoh a na hlavě čepici s kšiltem proti slunci. Těsně před námi ho shodil dolů na zem, rázně otevřel a zakřičel:

„Svačináááááá.“

A z batohu vyletělo asi šest úplně popletených much.