Singles

Singles

Zadrnčí budík, další chladné ráno mě tahá za fusekli z postele a já cítím, že jsem to včera s pitím přehnala, jako obvykle. Vrávoravě na sebe hodím teplý svetr (při kouření venku přijde jednoznačně vhod), punčochy a sukni. Do sebe pak hrnek kafe a Bebe „Dobré ráno“. Jak jinak, utěšuju se každý den při žvýkání obludně zdravých sušenek, si ho taky zajistit.

Zamkmu a letím dolů po schodech, klapot podpatků neušetří sluch ani jednoho nájemníka v našem baráku. Chjo, stejně tu jsou samý důchodci a ty už tomu spaní po ránu moc nedaj, utěšuju se. Obchod, kde prodávám stoly, židle, postele a všechny další všemožnosti do bytu, na které si jen vzpomenete, otevírá v osm. Rybičky nakrmím potom: snad to holky pro jednou přežijou, jako každé jiné „dobré ráno“, uchechtnu se.

Stojím před domem a snažím se zavřít těžké vchodové dveře. Brano-zavírá samo tu selhává na celé čáře, ostatně jako většina totalitních vynálezů. Tlačím a kramfleky se zarývám do špinavé rohožky, hnus. Konečně se pohnu cestou směrem k obchodu, nervózně zalovím v kabelce a s hlasitým: „Au...“, vítězoslavně vytáhnu krabičku camelek, abych tak revoltou podpořila další předem ztracený den. Tuto úspěšnou, lovící akci ve zdraví nepřežije jeden bledě růžový a dlouhatánský nehet.

„No co, v boji jsou ztráty povoleny.“, potřesu odbarvenou hlavou.

Před obchodkou stojí schlýple Honza, včerejší bojovnost ho dávno opustila. Každé ráno se pokorně mění ze skinheda na studenta odložením řetízků a kůže do útrob šatní skříně, ve snaze dostudovat s odřenýma ušima aspoň nějakou střední školu. Vypadá teď jako normální kluk, NORMÁLNÍ, vychutnávám si to slovo v ústech a na chvilku se nechám unést jeho chlapeckým vzezřením - tetování, netetování. Třeba by to no... něco mohlo bejt.

„Teda Káčo, ty seš fakt čuně“, peskuju se za svůj momentální poklesek, nakonec ale neodolám a pošlu mu aspoň vzdušnou pusu, kterou mi vděčně opětuje. Pak se odvrátí, jako by chtěl tím gestem co nejvíc oddělit svou image studenta od skinheda a schovat ho tak přede mnou. Bez těch drsnejch hadrů se musí cítit jako nahý. V tu chvíli si uvědomím, že Honza se mi i s tou dohola olepanou hlavou vážně líbí.

Líbí, ale jinak, není to mrazení v podbřišku, které je předzvěstí mnou tolikrát ukojeného chtíče s nádražáky, instalatéry, právníky a učitely. Poprvé pociťuji opojný zákmit mateřského citu. Na tom by nebylo nic tak strašnýho v třiatřiceti (v duchu zahlédnu obraz mých nadšených rodičů, jak dovádivě tleskají, že jsem konečně přišla k rozumu - fuj strašný, a nebo ho právě ztratila – taky strašný), pokud by objektem nebyl předčasně vyspělý pubertální výrostek a hitlerovský sympatizant, oklepu se. To může znamenat jen dvě věci. V lepším případě úlet a v tom horším, totální krizi. Jak se znám, BÉ je správně.

Své nenasytné, značkové kabelce obětuji další dlouhý nehet a v rámci záchranné akce mojí maličkosti vytáhnu miniaturní, nevkusně růžový, mobilní telefon, abych vyťukala varovnou textovou zprávu:

„Holky, konec sveta se neodvratne blizi!!! Sraz v sest na baru, otazka zivota a smrdi. Cau Kaca“, rozešlu hned jobovku na dvě strany, kamarádkám Vandě a Alici. Bohužel pozdě si všimnu, že slovo „smrti“ se mi povedlo napsat s „d“.

„Ty nejseš Káča, ty seš Kačena, máčená, to snad nejni pravda“, chytám se za hlavu, když si představím ty dvě, jak po přečtení mé naléhavé textovky, vyprsknou smíchy.

„Láska neexistuje, ale blbců je na světě pořád dost“, pomyslím si sebekriticky. Třeba by se jeden našel i pro mě, planě zadoufám. Z úvah mě vytrhne zapípání mobilu a taky fakt, že stojím před krámem s nábytkem, který se už za těch osm let, co tu prodávám stal mým pracovním „domovem“. Domovem, který sama v osobním životě tak zoufale postrádám.

Je za pět osm, odhazuju špačka a nevěřícně čučím na displey telefonu:

„Proc chces chodit do baru, když to tam smrdi? V.“, píše Vanda. Nač se v šest scházet, konec světa dávno začal. Katastrofální dopad může zmírnit jen další hrnek turka s mlíkem a navrch tři cigára.

*

Život mi vštípil jeden neocenitelný poznatek:

„Vážení a milí, myslíte si, že už nemůže být hůře? Pak vězte, bude hůře...(stojí napsáno na bilboardu u silnice hned vedle širokého úsměvu a bradavice levicově orientovaného politika)“, napadne mě ve chvíli, kdy otevřu dveře do prodejny. Výjimka sice potvrzuje pravidlo, ale zároveň je odvozena od slova výjimečný, dalo by se říci - řídce se vyskytující a já dneska prostě kliku nemám. Tohle už nezachrání ani celá vykouřená krabka.

Můj šéf je celkem fajn (jak jsem nastoupila, hned jsme spolu něco měli). Trochu poseroutka a žádný manekýn, ale tělo se vás pokaždé na váš subjektivní názor neptá. Má jednu vadu - slabost pro Haničku Zagorovou. Většinou se ve své úchylce krotí a ventiluje ji jen doma, občas se ale neovládne a rozlehlými prostorami obchodu se rozpiští její myší hlásek. Vybavím si ji v paměti a mám dost, minimálně na týden si naordinuju zákaz Bebe sušenek k snídani. Nebudu jíst nic, pak aspoň nehrozí žádné riziko, když se mi zvedne žaludek.

Zajímavé na tom je, že než jsme se spolu vyspali, neměla jsem o Hanče žádné tušení, úspěšně ji přede mnou tutlal. Až pozdějc se projevil, chlívák, naplno (ehm, a já už to pak k svému vzteku a ponížení nemohla vzít zpět).

Z téhle nezáviděníhodné situace se umí dostat jenom ženská, dnes poprvé děkuji štěstěně, že jí jsem. Vyloudím neodolatelný úsměv a mrknu: „Jdem na kouřovou.“ Vystrkám ho ze dveří navenek, pak vykulím oči, že se jako musím pro něco důležitýho vrátit, otočím se a zakroutím prdelkou v přilýhavý minisukni. Funguje to spolehlivě, civí na mé pozadí, paralyzován, jako kobra na píšťalu.

To „důležitý“ leží v CD přehrávači. Vyndám disk ven a Haničku bez milosti otočím její sladkou tvářičkou, dolů, na zašlapaný koberec (vybavím si přitom Vandu, někdy jí s Alicí říkáme „nedělej Zagorku“ a ten infantilní výraz vážně sedí) a pak po lesklé straně přejedu několikrát svým kovovým kramflekem. Cédéčko zaúpí v předsmrtné agonii.

„Pa, Hani.“, uložím ji opatrně zpátky a jdu si zapálit. Těším se, až se vrátíme se šéfem z venku. Hanka bude přeskakovat a skučet víc než obvykle, ještě jí vyhodí do odpadků sám a rád. Tak, jednu bysme, prosím pěkně, měli z krku.

*

Za celé dopoledne do krámu nedorazí ani noha. Šéf nešťastně lomí rukama nad porouchanou Haničkou ještě víc, než nad mizernými kšefty (které by se naopak zase mohly zvýšit Haniččinou náhlou, tragickou nepřítomností) a zavře se s ní ve svém kanclu v marné snaze opravit přehrávač, protože netuší, že: „porucha není na vašem přijímači.“ Vyhovuje mi to, mám čas něco provést se svými zdevastovanými nehty. Do baru musím být kočka, i když to tam smrdí, to nejde jinak.

Právě když nanáším finální vrstvu laku na své radikálně zkrácené drápky, vrznou dveře a do obchodu vstoupí zákazník. Voda z něj kape, venku se mezitím rozpršelo. Přes přehnaně nalíčené řasy ho zkušeným okem obchodnice odhadnu na „čumila“. Jednoznačně, copak by si přišel koupit kuchyň, když nemá ani na deštník? Pokyvuju souhlasně hlavou a odmítám zvednout zadek z místa, dokud i poslední nehtík nebude sladce růžový.

Příchozí se otočí směrem ke mně, dál ho nenápadně pozoruji a přestože jsem v našem maloměstě jednoznačně profláká, ten nos a brada mi nic neříká. Víc nevidím. Zbytek obličeje spolkla vlhká střecha klobouku. Dlouhý plášť až ke kolenům – že by další advokát či básník do mé sbírky povolání?

„Slečno, já pochopitelně vidím, jak tvrdě tady dřete, ale mohla byste tu manikúru nechat na potom a jít mi laskavě ukázat nějaké typy a vzory sedaček?“, pronese nakysle, vražedně podmanivým barytonem.

Houby básník, houby advokát, berní úředník je to. Nikdo jiný nemůže být takhle protivný a nikdo jiný nemůže nazvat jasnou třiatřicítku slečnou, leda berňák nebo druhořadý milovník z černobílých filmů třicátých let. Tehdy se, k mojí ctěné smůle, ještě nosilo, když panně nevěstě rostla ze zadku vrba. Dnes už ne, zuřím a v obličeji rudnu i přes kvalitní makeup a opálení ze solárka.

„Hned jsem u vás.“, zavrčím jako kočka. Manikúra je stejně v pytli, špatně zaschlý lak se porušil, když jsem nehty vzteky zatla do ostré hrany stolu. Zvládla jsem Zagorku, zvládnu i berňáka (na Oldřicha Nového rozhodně nevypadá) a naschvál přeochotně ukazuju tomu dobrému muži ty nejhnusnější sedačky, jako vystřižené, z doby minulého režimu.

Chvíli po mém boku tiše trpí, nakonec to vzdá a bez pozdravu práskne dveřmi. Právě včas. Z kanclu vyjde šéf. Už přišel na to, že Hanička „umřela“ a taky se tak tváří, mám sto chutí dát mu dva dny placeného volna na pohřeb. Nakonec ale zvítězí obchodní duch a tak se zeptá:

„Kdo to byl.“

„Jenom, ňákej čumil...“, mávnu laxně rukou a jako malému mu vezmu i tu poslední naději. Naději na dobrej kšeft.

*

Do zavíračky zbývá už jen hodina. To přežiju, utěšuju se. Nemůžu se dočkat, až holkám všechno vylíčím. Alice se neozvala, tak uvidíme, jestli přijde. Vanda jo, na tu je spolehnutí. Dorazí na čas a místo určení, i kdyby si na svůj roztomilý nosík měla navlíknout plynovou masku kvůli smradu. Krom mých, tikajících, biologických hodin, bude na přetřesu dne neurvalost státních, finančních úředníků a vlezlost nesoudných, popových zpěvaček minulé éry a to si rozhodně nenechá ujít.

Houpu nohama, šéf pořád truchlí a tak v rámci piety odmítá jít i na cigáro. V márnici je lepší sranda. Zívnu a snažím se z nehtů odstranit zkrabatělou vrstvu laku. Nejde to, bez acetonu nemám šanci. V tom se na mém stole rozvrní svádivě růžový „miláček“. Na displeji bliká pořád dokola „táta“, jako bych byla úplně blbá a nestačilo mi to říct jen jednou.

Blikání utnu rázným zmáčnutím zeleného tlačítka:

„Čau tati, co naháníš?“

„Nazdar Katko, promiň, že ti volám do práce. Předevčírem jsem tě chtěl o něco poprosit a zapomněl jsem na to.“, říká omluvně táta.

Zbystřím pozornost, táta mi z úsporných důvodů nevolá moc často. Čekám tedy další hroznou ránu osudu. V té chvíli netuším, jak blízko jsem pravdě.

„Jsem jedno ucho.“, hlesnu.

„Do naší firmy přišel nový projektant, přidělili mi ho k ruce. Je to férovej mužskej, pětatřicet roků. A rozvedenej, slyšíš, Káčo, ROZVEDENEJ. Jmenuje se Radek.“

Napětím už nemůžu ani polknout.

„Koupil si tu byt, chce zapomenout a začít znova. Manželka ho obrala doslova o všechno. Potřebuje novej nábytek a vlídné slovo, tak jsem si vzpomněl na tebe.“, úplně cítím máminu přítomnost vedle táty, jak s nadějí naslouchá co na to jako já.

„Sem s ním.“, odpovím a snažím se, aby to znělo co nejvíc lhostejně (nemůžu našim dělat planý naděje).

„Ty mi nerozumíš ,Katko, říkal, že k vám do obchodu zajde dneska cestou z práce...“

Mrknu na hodinky, je za pět minut pět. Tak to má chlapeček smůlu, to už nestihne. „Sorry, tati, ale dneska tu nikdo ne...“, a v tu ránu mi to dojde.

Sakra, žádnej finančák, projektant to byl, svezu se do židle a je mi do breku. Vypnu mobil a nenechám tátu ani domluvit. Vidina slibného sňatku právě praskla jak mýdlová bublina, kterou jedna káča pitomá propíchla ostrým rohem špatně nalakovaného nehtu.