Smetanovka

Smetanovka

Z rádia se line pomalá, symfonická hudba. Smyčce táhle sunou tklivou melodii a neodbytně útočí na srdce nejslabších povah.

Na pozadí šumí proud vody, tříští se o nerezové dno dřezu na nádobí, o špinavé talíře a hrnky, které v něm leží. Štíhlé ženské paže kmitají a navyklými, vláčnými pohyby kloužou nad vodou jako ruce zkušeného dirigenta.

„A za tohle bych měl ještě platit.“, řekne u stolu sedící muž na adresu kvílícího rádia a zavrtí se na židli. V talíři, který leží přímo před ním, se povaluje pár jakoby zapomenutých, studených brambor. Maso nezbylo, jen tmavá prouha od omáčky dává tušit, že nějaké bylo.

„Ty tomu tak rozumíš, zrovna ty. Je neděle a ani to tě nedonutí, aby sis převlík tepláky za něco normálního...“, vrací úder od dřezu jeho žena Eva.

„Nebo talíř si odnýst, po sobě. To je přece obyčejná slušnost. Normální slušnost, víc po tobě nechci.“

Skála se vyhrudí od stolu, popotáhne bojovně gumu od tepláků a s hlasitým třísknutím položí talíř na kuchyňskou linku až nebohé brambory poskočí. Skladba vrcholí a prásknutí dveří, které za ním zapadnou, zanikne ve víření činelů.

Eva si povzdechne. Tohle nechtěla a dopadlo to jako obyčejně. Připustí, že možná je trochu malicherná, ale na druhou stranu touží ještě žít a ne jen přežívat. Vždyť pětačtyřicet let ji spíše zdobí a dělá z ní zralou ženu, už bez závazků k dětem, plnou života. A ona přece tolik touží, křičí její němá ústa naprázdno.

Rádio přestane hrát, ztráta signálu je tady častá. Nebo je jen solidární, napadne Evu, když se unisono přidá k šumění vody z kohoutku. Vypne jej a vrátí se k zdolávání hory nádobí naskládané v dřezu. Je sama se svými myšlenkami a lehce černým svědomím. Důvod, proč předtím tak vyletěla byl celkem prozaický: dva zakoupené lístky na Smetanovu Litomyšl. Jak byla naivní, když si myslela, že ji manžel na koncert doprovodí, jak byla naivní, když se těšila, že se jednou pěkně oblékne a vyrazí jinam, než na místní stadion podívat se na fotbal. Znovu s ní zacloumá vztek.

„Sakra“, uleví si. Ten malý kuchyňský kout je v tu chvíli k nesnesení, chce se jí křičet, řvát, všechno rozbít, jen aby bylo patrné, že už tu nemůže být ani minutu, aniž by se zalkla. Nakonec otupí a všechnu zlost zas spolkne, dnes snad už po sté.

Její jemně se vzdouvající bříško bylo pádným důvodem k sňatku, ale proč je tady ještě teď, nevěděla. Oba synové dávno vyletěli z hnízda a ona už přece promarnila dobrých pětadvacet let po boku člověka, se kterým krom synů, bytu a jména Skála – Skálová, nemá společného vůbec nic.

Za zavřenými dveřmi není slyšet ani hlásku. V duchu vidí manžela, jak se naštvaně překulil s plným břichem na kavalec a otevřel noviny na sportovní stránce. Díra na koleně drze svítí do nedělně uklizeného pokoje jako ošklivá bradavice na jinak čisté pleti.

Umývá nádobí, jako by voda dokázala krom mastnoty a zbytků jídla smýt i nános duševní zhoubné plísně, který se jí usadil mezi lopatkami. Přemítá, kdy nastal zlom. Zlom, kdy lehce propouvající loďka uvízla v záhybu říčního koryta, poraněná dívčí paže, a o ostré úlomky kamenů a ulit, odřela svůj bok. V bezchybném laku vznikla krutá trhlina, čerstvá rána, kterou nedokázalo zachránit žádné lidské štěstí, čerstvá rána, rouška mlčení, ztichlá napořád.

Kde brát, když se nedostává? Chlad prachových peřin, mdlá vůně mýdla. Malá pavučinka v rohu kuchyně a zástup zašlých stínů. Eva se otočí tváří k oknu. Sluneční paprsek jí zalechtá na nose a vykouzlí malý náznak úsměvu. Chce strhat z oken zaprášené závěsy a pomyslně vymést zimu z příbytku a otevřeným oknem, přestože zima tam venku se zatím nechce vzdát své vlády, pustit dovniř, jako vážku, vlídné teplo domova.

Z myšlenek ji vytrhne zazvonění zvonku u domovních dveří. Otočí kohoutky a rázně utne neúnavný proud vody, bičující zašpiněné nádobí. Narychlo otře ruce do zástěry, která se jí vine kolem pasu a vykročí ke dveřím, aby otevřela nečekanému návštěvníkovi. Na to, že by manžel vstal od novin, se nedá spoléhat.

Dveře zazívají a ze svých útrob nemilosrdně vyvrhnou dvě postavy v policejní uniformě. Evu zamrazí, nezmůže se ani na to, aby odpověděla na pozdrav. S obavou tají dech, jako by nad ní neúprosný soudce právě vynášel usvědčující rozsudek.

„Paní Skálová?“, otáže se uniformovaný strážník. Do druhé uniformy je oblečená žena, s vážným výrazem ve tváři. Vyčkává, až za ní kolega nepříjemnou povinnost vyřídí.

Eva přikývne a knedlík obav v jejím krku roste čím dál víc. Z obýváku vyjde Skála. Na hlavě má vrabčí hnízdo od ležení na gauči a v rukou svírá noviny. Zajímá ho, který nenechavec ruší jeho zasloužený nedělní klid a spánek.

„Je nám líto, ale Váš syn Jan měl autonehodu...“, řekne policista. Další slova jako nemocnice, zdravotní stav, neštěstí, Eva s bídou vnímá. Upírá nevěřícně oči do pravého rohu futer. Loupe se tam barva a obnažený kov vypadá jako tenká, přehrazená říčka. Eva v ní vidí otisk dětského prstíku, Janova prstíku, když byl maličký.

Podívá se na manžela, který se mezitím probral k životu a na rozdíl od Evy, slyšel každé strážníkovo slovo. Život je zpomalený film. Odvíjí se zpátky a paprsek projektoru spočine na okénku zašlého diapozitivu ze svatebního obřadu. Zachycuje svátečně oblečeného ženicha, který drží za ruku drobnou, dlouhovlasou nevěstu s vystouplým bříškem, ve kterém si hoví malý Jan. Symfonie doznívá a pomalu, důstojně odchází ze sváteční síně spolu se svatebními hosty.

Eva natáhne ruku a proplete svoje prsty s manželovými v pevném spojení. Se stejnou nadějí a vírou, jako tenkrát.