Sonet pro Karpó

Podzim barví zlatem lístky,
štíhlé prsty pianistky,
jako chladné kapky vody,
padají na dlažbu, schody,
hrají na nejtenčí struně,
vábí dívky zbytky vůně,
šťavnavými plody jablek,
vzpomínkou i chutí dálek.

R.
Alej stromů hladí nebe,
po ránu mě v dešti zebe,
jdu a potichu si pískám,
město spí, štěkají psiska,
jen kamelot na nároží,
pro bohyni Karpó složí,
sonet a tiskařskou černí,
vpíše na zeď podvečerní.

Chci nahlédnout do okapů,
za komín, prázdných hnízd čápů,
naposledy otočit se,
za létem, v němž jsem se vzbouzel,
bohatší o tvoji přízeň,
poslechnout si něžnou píseň,
co se jako tažní ptáci,
se spadaným listím ztrácí.

R.
Alej stromů hladí nebe,
po ránu mě v dešti zebe,
jdu a potichu si pískám,
město spí, štěkají psiska,
jen kamelot na nároží,
pro bohyni Karpó složí,
sonet a tiskařskou černí,
vpíše na zeď podvečerní.