Tři přání

Tři přání

(Povídka úvodem jako medailonek)

Prý jen v pohádkách vám může zlatá rybka splnit každé vaše přání... V reálném životě už je to těžší, tam se musíte spoléhat sami na sebe a možná věřit a doufat. Ta moje rybka nebyla vůbec zlatá, byla obyčejná, buclatá, jak už to bývá. Otvírala zoufale pusinku a já v ten okamžik cítila cosi jako náznak příslibu a vrátila ji zpátky vodě.

Uteklo pár let a přišel čas na první přání. Přivést na svět dítě je logickým vyústěním vztahu dvou lidí, kteří žijí spolu, milují se a rozhodli, že tomu tak bude napořád. Osud mi však moc nepřál. Vstávala jsem i usínala s myšlenkou na křehkého tvorečka, kterého toužím sevřít v náručí a chránit snad před celým světem.

Vzpomněla jsem si na rybku. Přestože byla daleko, dost možná uvíznutá v pevné pasti rybářské sítě, vyslyšela mě. Mateřská láska je bezbřehá a já se s tím nicotným uzlíčkem v náručí cítila skoro jako madona. Byla jsem bohatá a nechtěla jsem víc.

Jak bylo moje štěstí krátkozraké... Už za pár týdnů jsem znovu prosila o pomoc. Stála jsem ve strohém a nevlídném prostředí dětského hemato-onkologického oddělení a zoufale tiskla své dvouměsíční štěstí na prsou, jako by ho bezpečí mých paží dokázalo uchránit před krutou skutečností. Slova mi splývala v jedno, necítila jsem nic, jen příval slz, které se zákeřně odkudsi vydraly na povrch a v mírných potůčcích stékaly dolů. Z potůčku

je potok a z potoku řeka, z řeky jezero, z jezera oceán.

Kdoví jak se můj potůček dostal přes val bílých kachlíků až k mé kouzelné rybě na dně jezera. Kdo ví. Ale splnila mi i druhé přání a můj syn se uzdravil.

Nebylo to mávnutím kouzelného proutku, to ne. Život není pohádka. Ale mateřská láska je bezbřehá, vždycky najde cestu, obětuje vše a pomalu se trmácí i kdyby byl její konec až na bahnitém dni oceánu. Vsadila jsem hodně, a hodně zaplatila, nakonec mi ale zbylo všechno – můj syn. Co na tom, že muž mého života odešel, co na tom, že jsem na té cestě málem nechala své zdraví, že chybělo jen maličko. My dva se prostě máme.

Po proudu jsem pustila i své poslední přání. Možná lehkovážně, ale nač ho schovávat, když věřím, že vše zlé je za námi? Přeju si, aby každý hledající, našel svoji cestu, aby se nebál zaplatit pár drobných, když na konci na něj čeká víc. Aby vytrval a nic ho od té cesty neodradilo tak, aby sešel, aby to vzdal.

Mému synovi bude za pár dní sedm let. Ten čas mě změnil k nepoznání, ale nelituji jediného dne. Trávím s ním veškerý čas a svůj život jsem přizpůsobila jeho možnostem, věnovala jemu. Občas vzpomínám na malou rybku.

Pomalu navlékám jemná slova na pevnou nitku náhrdelníku a píšu. Moje básně oplývají lehkou naivitou. Jsou jak krajková záclonka na okně s mléčným sklem, za kterým leží realita. Realita, před jejíž krutostí je třeba se schovat, uchránit do lepšího světa, kde je bezpečno a dobře. Jsem poslední snílek, ale od mé cesty mě nic neodkloní.

Nic jiného mi totiž nezbývá. Mateřská láska je přece bezbřehá a já nemám v záloze už žádné další přání.